Dvě literární reprezentace jednoho města : Kutná Hora Mikuláše Dačického z Heslova a Jana Kořínka

Studie, která se pohybuje na pomezí kulturních dějin a poetiky textu, srovnává dva způsoby literární reprezentace města. Klade si otázku, jak literární texty vytvářejí městský prostor a identitu jeho obyvatel a jak se na tomto procesu podílí specifické literární strategie a dobové literární žánry. Autor se zaměřuje na dvě významná literární díla raněnovověké literatury, jejichž tématem je Kutná Hora. Prvním z nich jsou Paměti (1593–1620) Mikuláše Dačického z Heslova, které jsou městskou kroniku, druhým pak Staré paměti kutnohorské (1675) Jana Kořínka, jež představují směs nejrůznějších žánrů a textových typů s dominující oslavnou tendencí. Slovo „paměti“ v názvu obou děl neodkazuje na osobní vzpomínání, ale na paměť kolektivní. Dačického Paměti jen minimálně zaznamenávají fyzickou podobu města, nesnaží se prostřednictvím deskripce a obrazného jazyka konstruovat představu ideálního prostoru. Dačického glosy a komentáře se týkají zejména sociálního organismu města (představa uzavřené společnosti potlačující marginální skupiny, cizozemce a jinověrce aj). Kořínek užívá konceptualistickou barokní literární metodu, píše stylizované, místy parodické, panegyrikon na město, aby ukázal Kutnou Horu jako osobité a zároveň privilegované místo. Literární reprezentace měst v období raného novověku často směřují ke konstrukci urbánního prostoru jako utopického místa, dokonale organizované a ovládané komunity. Tento přístup byl velmi blízký i Janu Kořínkovi, který hovoří o idylické „politické zahradě“, tedy bezchybné veřejné správě a který vytváří obraz Kutné Hory jako místa posvěceného, vzorově katolického.