Babička Boženy Němcové: od idyly k elegii : k některým aspektům adaptace klasické literatury

Studie sleduje, jak se filmové adaptace Babičky Boženy Němcové (F. Čáp /1940/ a A. Moskalyk /1971/) vyrovnaly především s „břemenem“ národně konotovaného žánru idyly, tak s bezsyžetovostí a klasičností adaptované látky. Pozornost se soustředí zejména k široce chápaným kontextům (kulturním, společenským, politickým), do nichž adaptace vstupují a současně jsou jimi podmíněny a ovlivněny. Analýza dospívá k závěru, že Čápova adaptace v kontextu ohrožení národa i jeho kultury v době okupace přejala idylické rysy adaptované látky, jež byla uchopena jako paradigmatická estetická realizace automodelu české národní kultury. Ve filmovém médiu je znovu-vytvářena idylická fikce, jež se sama modelovala jako harmonický „protisvět“ vůči disharmonické, nepřátelské protektorátní realitě. Konstitutivním prvkem Čápova „přečtení“ v idylickém kódu je i znovu-oživený mýtus české obrozenecké kultury, mýtus prostého venkovského lidu jako „zdravého jádra“ národa, jehož ztělesněním je mytizovaná figura babičky. Naproti tomu Pavlíčkova-Moskalykova Babička tuto idylu zproblematizovala vyzdvižením a rozvinutím příběhu Viktorky, v jejíž milostné tragédii byl rozpoznán dramaticky nosný kontrapunkt k osudu babičky i předznamenání autorčina milostného trápení. Pavlíčkova-Moskalykova adaptace, jíž se podařilo Babičku představit jako „otevřené dílo“, je příkladem umělecké realizace-konkretizace, která klasické a národně reprezentativní dílo tvořivě vyvazuje ze zajetí konvenčních konkretizací. Ve své době představovala výzvu i literární vědě a historii, jež samy svými výklady tyto konkretizace utvrzovaly, a o mnoho let předjala ty literárněhistorické výzkumy biedermeierovské idyly, které položily důraz na textové elementy akcentující rozpory, které se Němcová se svém díle snažila potlačit.