Mikuláš Konáč z Hodíškova : inspirace k úvahám o humanismu

Studie navazuje na texty věnující se hlavním problémům písemnictví jagellonských Čech. Zaměřuje se na M. Konáče z Hodíškova jako na autora původních děl a překladů a tiskaře. Hlavním rysem Konáčovy spisovatelské a řemeslné tvorby nebyla pouze služba české společnosti, nýbrž i ambice vyniknout, a to i za cenu rozporů mezi pasivně a pomalu přijímanou raně humanistickou literární a vydavatelskou tendencí a mezi pořád ještě nenaplněnou raně renesanční typografií. Konáč v roli překladatele stál široce rozkročený mezi středověkem a novověkem, poněvadž takto ho determinovala měšťanská společnost první třetiny 16. století, žijící většinově ještě středověkým způsobem. Jako živnostník s tvůrčími ambicemi hledal takové vzory, které by vzbudily pozornost potenciálního čtenáře a zároveň napomohly jeho kultivaci. S ohledem na čtenáře významně posílil funkci předmluv, dedikací a jiných knižních paratextů. Také nepatrně rozšířil žánrové spektrum soudobé literatury. Jevy, které byly minulými generacemi badatelů označeny jak u Konáče, tak i v písemnictví jagellonské éry za humanistické, však pokládáme za projevy domácího irénismu. Konáčovo pojetí se s tímto evropským myšlenkovým proudem shoduje v důrazu na obecné dobré a na křesťanskou morálku, avšak rozchází se s ním v netolerantním postoji k Jednotě bratrské nebo luterství. Ze starších dob přežívající, avšak poněkud konfliktní termín „národní humanismus“ navrhujeme nahradit nově zavedeným výrazem „proto-obrození“ měšťanské části společnosti.